Nový článek
Nový článek
Kategorie

Láska, to klišé.

Láska, to klišé.


Vždy, když jsem přemýšlela o psaní, neměla jsem nikdy dostatek námětů, o čem psát. Bylo zde mnoho událostí, které můj život poznamenaly, a které by jako námět pro článek určité kategorie byly příhodné. Ať už je to koncert oblíbené skupiny, dočtení skvělé knihy, poznamenání jedné rodiny dlouhým a nepříjemným rozvodem, či studium na nově zvolené vysoké škole. Některým z těchto událostí bych ráda vdechla život kvalitním článkem, ale ačkoliv se to může zdát jako věc samozřejmá, psát o vzpomínce, která ve mně vyvolala příjemné pocity, jsou to paradoxně právě ty negativní momenty, které si zaslouží pár řádek, jež po dopsání uzavřou špatnou vzpomínku do zásuvky psacího stolu.  

Láska. Ano, jaké klišé psát zrovna o pojmu tak rozporuplném. Láska může přinášet štěstí, ale také strasti a domnívám se, že dnes bych našla málo duší, které nepoznaly jak pozitivní tak negativní pojetí lásky. Ať už je to láska rodinná, či přátelská, vždy se v jejím těsném závěsu může objevit kostlivec zrady či zklamání. Je zvláštní, jak něco zprvu tak krásného, může skončit tak zle.  

Mé zlomené srdce přišlo v prvním roce na vysoké. Bylo to velmi nečekané, a proto také tak špatné a pro zapomínání dlouhé. Byl teplý podzimní večer, když jsem jej poznala. Nevím čím to, ale přesně si pamatuji co měl na sobě, i ten první pohled, který mi tenkrát věnoval, první slova, která mi řekl, první polibek, který mi dal, i první noc, kterou jsem mu věnovala. Celodenní psaní, popírající den i noc. Kafíčka a večeře, během kterých se mi i po několika měsících třásl hlas. Polibky, ze kterých se mi až do posledního dne třásla kolena. Doteky, které mi i ve vzpomínkách  přivolávají ten příjemný lehký mráz na zádech. I dnes se sama sebe ptám čím to, že právě tento kluk ve mně dokázal vyvolat tolik velkých pocitů z tak malých činů. Proč to nejkrásnější musí skončit tak rychle s tak velkými následky? Proč všechny ty krásné dnes již zapomenuté vzpomínky končí v slzách, které sami způsobily? Je zvláštní, že i po několika měsících mě neopouštějí. Ne nadarmo se říká, že zlomené srdce může být na roky. Roky neustálého breku a rozjímání o tom, co jsme vlastně udělali špatně, co jsme mohli udělat jinak. Přisedla bych se tenkrát ke své přítelkyni a usmála bych se něj, sedícího vedle mě, kdybych věděla, jak se vztah mezi námi přes rok změní?  

Nikdy jsem nebyla zastáncem víry v osud či něčeho podobného. Ale jestli opravdu, ti co jsou tohoto názoru věří, že vše je co se má stát, stane se. Že vše zlé, je pro něco dobré, nebo, že podle Johnna Lennona přeci vše dobře dopadne. Tak v čem mě tedy má tato situace poučit?  kdy přijde to dobré ? A opravdu by se to všechno stalo, i kdybych se tenkrát nechala pozvat na drink někým jiným? A asi nejdůležitější otázka, chtěla bych vůbec, aby se nic z toho nikdy nestalo? 

Když jsem se nad tím vším zamýšlela, došla jsem k názoru, že vše zlé, co se nám stane, buduje náš charakter, který staví náš život kámen po kameni. Nikdy bychom se neměli vyhýbat něčemu krásnému, jen proto, že by to mohlo skončit zle. Proto bych se nikdy nechtěla vyhnout všemu tomu, co se postaralo o to, že mám srdce zlomené. Život je moc krátký na to, abychom se trápili.  

Zpět nahoru