Nový článek
Nový článek
Kategorie

Studijní pobyt v USA - II. část

Druhý díl zápisků ze studijního pobytu v USA. Tentokrát se autor účastní fotbalového zápasu (pozor, evropského fotbalu) a popíšeme vám oslavy Valentýna v San Franciscu. Obrázek doplnila "redakce".

Studijní pobyt v USA - II. část

FOTBAL V USA?

Ještě se vrátím k dvěma zajímavým situacím z prvního týdne. Velmi silným zážitkem pro mě bylo první fotbalové klání. Od spolužáka, Brazilce Rodolfa jsem se dozvěděl, že existuje internetová aplikace, jež nese celkem známé jméno „Jogabo“, a lze si přes ní smluvit fotbalový zápas. Zní to velmi složitě, ale praxe je vlastně dosti jednoduchá. Založíte si profil a udáte svou polohu. Založíte „fotbalový event“ a už jen čekáte na další účastníky. Stanoví se datum, čas a samozřejmě místo, kde se bude zápas konat. Zde ve Friscu je tato aplikace hojně používaná a domlouvají se prostřednictvím ní zápasy, které bych přirovnal k naší Hanspaulské lize, či PKFL. Hraje se povětšinou na umělé trávě a v počtu 16 hráčů. Rozhodl jsem se zapojit a již ve čtvrtek prvního týdne jsem vzal konečně do ruky svoje kopačky, stulpny a pití, hodil je do igelitové tašky s dominujícím nápisem „TESCO“ a vyrazil jsem.

Přicházím na hřiště, které je poměrně velké – je přizpůsobeno hlavně ke hraní baseballu a amerického fotbalu, ale nechybí na něm samozřejmě ani fotbalové branky velkého a menšího rozměru. V prostředku hřiště vidím partu kluků, kteří se zrovna převlíkají a tak jdu rovnou k nim. Když se přibližuji, vidím, že se na mě jakýmsi zvědavým pohledem dívají. I přes jisté obavy se opatrně ptám, zda jsou zde přes internetovou aplikaci „Jogabo“. Zdraví mě poměrně přátelským tónem a odpovídají kladně. Ptají se mě, co jsem zač a zda jsem se přihlásil. Říkám, že ano a že mám modrý tým. Na to mi pořadatel Vincent vtipně odvětí: „Well, you gonna lose then.“ Společně se zasmějeme a já se jdu převlíknout. Po převlečení dávám Vincentovi pět babek na zápas, což se musí vzhledem k umělému osvětlení a pronajaté umělce. Hra začíná. Říkám si – je to jen Hanspaulka, nemůže tě to ničím překvapit, ale opak je pravdou. Po prvních pěti minutách šlapu vodu, protože se u mě začínají zřejmě ještě projevovat poslední zbytky „jet-lagu“ a tak sotva dýchám. Navíc jsem těsně po vydatné večeři, která zahrnovala salát s parmezánem, broskvovo – mandarinkový kompot, kuřecí steak s čokoládovou omáčkou, brambory s těstovinami, fazole a na závěr vanilkovou zmrzlinu s čokoládovou polevou. Ještě jsem zapomněl na čaj, ale ten mi asi v tenhle moment tolik nevadí. Snažím se, abych to vše tak nějak udržel v sobě a pohromadě, ale chvílemi se mi zdá, že to bude celkem těžký oříšek. Korunu tomu všemu nasazuje moje rozvázána tkanička u pravé boty, kterou samozřejmě nemohu nechat jen tak. Ohýbám se tedy v průběhu hry a zavazuji si jí. To je asi vrchol celého zápasu, neboť v tenhle moment mě fotbal vůbec nezajímá. Naštěstí se mi daří myslet na jiné hezké věci a já s úlevou mohu pokračovat dál ve hře. Odměnou mi budiž výhra, porážka Vincentova týmu a dokonce vyseknutá poklona směrem ke mně. Po skončení se kluci konečně trochu otrkávají a Vincent se mě ptá, odkud pocházím. Odpovídám bez skrupulí, že jsem z Prahy a on na to, že byl v Plzni, a že má rád české pivo. Pochází z Nizozemí a zde žije už několik let. Další kluci jsou buď rodilí Američané, či Jihoameričané. Jsem zván na pivo, ale při představě pití piva k tomu všemu, co jsem před zápasem pozřel, s díky odmítám a říkám, že je rád uvidím příští týden. Odcházím ze hřiště příjemně utahaný, pln zážitků a také o pět babek chudší.

Zajímavé byly hlášky na hřišti, které na sebe hráči pokřikovali. Když chtěli nahrávku, křičeli „Pass!“, když jsem měl na zádech protihráče, křičeli „Back!“, když jsme měli přetočit hru na druhou stranu hřiště, křičeli „Switch it!“ a když jsme měli vytvářet tlak na balón, znělo z úst kapitána „Push!“. To jen tak pro zajímavost, zdálo se mi totiž, že je to stejné, jako u nás.

VALENTÝN TROCHU JINAK

Další zajímavou událostí byla polštářová bitva na sanfranciské hlavní třídě „Market Street“. V rámci oslav tolik populárního sv. Valentýna se tady zkrátka každý řezal hlava nehlava péřovým polštářem místo toho, aby si užíval líbánky někde pod růžovým jmelím. Ale přiznám se, že takhle vyřešený Valentýn mi byl mnohem příjemnější. Můžete si v klidu vybít emoce, zmlátit pár nesympatických tváří, opít se, zhulit se a pak třeba pozvat někoho na rande ranou do zátylku nebo lépe na „duel“. Takových týpků, který si to tam užili přesně podle tohohle scénáře tam bylo hodně. Ovšem já osobně jsem se jim snažil vyhýbat – brali to fakt vážně a jejich polštáře občas připomínaly historický řemdih, který byl tak neoblíbený husitskými protivníky. Veškeré peří se nahrnulo na jednu stranu a oni tak v podstatě drželi dlouhý kus povlečení a na konci bylo stlačené peří. Dostat s tím po hlavě bylo nejen dost nepříjemné, ale taky si to říkalo o slušnou alergickou reakci. Musím říct, že peří lítalo všude, chvíli jsem si myslel, že sněží. Níže krátce mé svědectví, týkající se této bitvy.

Půjčuji si polštář od Lucovy italské kamarádky a vyrážím do boje za nezávislost. První schytávám mezi oči a chvíli mi trvá, než se vzpamatuji. Vidím před sebou rozmazaně člověka, co mi způsobil tu těžkou újmu a zuřivě se na něj vrhám. Můj polštář se nadýmá a připravuje k útoku, když v tom momentě přichází úder zleva i zprava. To už mi stoupá adrenalin a tak se rozmachuji a připravuji k odvetě. Na poslední chvíli svůj výpad stahuji, neboť zjišťuji, že útočníci jsou dvě asi pětileté děti a nad nimi dřímá jejich velký černošský otec s rukama křížem. Obracím svůj pohled a hledám onoho původního útočníka. Bohužel neúspěšně a tak jdu dále do bitevní vřavy. Najednou přede mnou vyskočí jakýsi velký Glum(?), kterého popíši následovně: dlouhé nohy a ruce, zelený svetr, modré oči, pantofle, trenky (nekecám), velká pusa, zuby a dlouhé vlasy. Ještě má šátek přes ty vlasy. Zhulený jako paprika na mě křičí: „Duel!!!“ Nic víc si nestíhám všimnout. A taky chápu, že to není otázka. Stojím tedy pevně na zemi a odhodlávám se k útoku. Jenže tentokrát mám opravdové štěstí shůry – přichází Shun (japonský spolužák) s Lucou (každý z jiné strany) a oba naráz přímým polštářovým direktem usměrňují tohoto „slendermana“ zpět mezi dav polštářů a já ho ztrácím z dohledu. Shun svůj výpad doprovází typickým japonským pokřikem a já v duchu těm dvěma děkuji, protože tohle by rozhodně nedopadlo dobře. Po této zkušenosti společně odcházíme na schody, odkud sledujeme celou bitvu s větším přehledem a snažíme se také něco málo natočit. Polštář poté vracím majitelce a společně je všechny vhazujeme do vřavy. Značně znaveni, vysíleni a zpocení opouštíme místo činu a kráčíme na společnou večeři do baru na „Sutter Street“. A tímto bych rád uzavřel první týden mého pobytu zde.

Text byl původně publikován na Facebooku (https://www.facebook.com/pepa.jedlicka?fref=ts)

Zpět nahoru